Stíhací letoun
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stíhací letoun je vojenský letoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl od bombardovacího letounu, který je určen k ničení cílů pozemních. Stíhací letouny bývají menší, rychlejší a obratnější než ostatní vojenská letadla, mívají lepší poměr tahu/výkonu ku váze. Jejich vývoj byl reakcí na rostoucí používání letadel, vzducholodí a balónů pro průzkum, pozorování a útoky na pozemní cíle během první světové války.
První stíhací letouny byly většinou dvouplošníky s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, vyzbrojené lehkými kulomety a s maximální rychlostí kolem 200 km/h.
V době druhé světové války už byl typickým představitelem této kategorie vojenských letadel kovový jednoplošník s kanónovou výzbrojí nesenou v křídlech a maximální rychlostí 500 až 650 km/h.
Po válce byly pístové motory vytlačeny motory proudovými a řízené střely doplnily či zcela vytlačily hlavňovou výzbroj. Z historických důvodů se proudové stíhací letouny rozlišují do tzv. generací. Toto dělení je pouze orientační a může se lišit podle jeho autora, země, doby ap. Moderní proudové stíhací letouny jsou poháněny jedním nebo dvěma dvouproudovými motory, jejich primární výzbroj tvoří řízené střely, na cíl jsou naváděny palubním radarem a dosahují maximální rychlosti okolo 2 M.
Obsah |
[editovat] Historie
[editovat] Počátky
První stíhací letadla vznikala za první světové války, kdy se piloti lehkých strojů, používaných pro průzkum a navádění dělostřelecké palby, snažili útočit všemožnými prostředky na letouny nepřítele s obdobným určením. Používaly se kulovnice, pistole a brokovnice, bylo zaznamenáno i několik pokusů o použití kulometu; tyto pokus byly ale většinou neúspěšné z důvodu příliš vysoké váhy.
Jak rostl význam průzkumu, snažily se obě strany zabránit té druhé v používání letadel. V příručce RFC (Royal Flying Corps z června 1914 se doslova píše: „Neočekává se, že pilot bude moci svůj úkol splnit, aniž by byl vyrušen. Ve válce se o výhody bojuje a význam vzdušného průzkumu je natolik velký, že se obě strany budou snažit zamezit té druhé v jeho provádění.“
Za první úspěch v leteckém boji se počítá let posádky Harvey-Kelly z 23. srpna 1914, kdy letouny britské 2. perutě donutily přistát německý dvousedadlový stroj, jehož posádka uprchla do lesa. Harvey a Kelly stroj zapálili a vrátili se v pořádku na základnu.
Kulomet byl poprvé úspěšně použit francouzským pilotem Josephem Frantzem, který 5. října 1914 kulometem Hotchkiss upevněným na křídle sestřelil nepřátelský Aviatik typ B.
Vývoj postupoval tak, že vzniklo základní členění na letouny stíhací a pracovní/průzkumné.
Postupně se přišlo na to, že je nejlepší útočit na nepřítele celým strojem s kulometem střílícím skrze vrtuli. Spojenci se pokusili vyvinout synchronizační zařízení, aby kulomet neprostřílel vrtuli, ale neměli úspěch a raději vrtuli obalili pancéřováním. Toto řešení se však nelíbilo holandskému konstruktérovi Anthony Fokkerovi, který vyvinul synchronizační zařízení přerušující střelbu vždy, když se před kulomet dostal list vrtule. Toto řešení brzy převzaly všechny strany.
[editovat] Další vývoj
Stíhačky se od okamžiku vynálezu synchronizace vyvíjely podobně na všech stranách a lišily se pouze výkonem a počtem křídel (dvouplošníky, trojplošníky). Základní koncepce již ale byla položena a všechny později vzniklé úspěšné stíhačky byly konvenčního uspořádání, tzn. motor a hlavní křídlo(a) vepředu, vodorovné ocasní plochy neboli výškovky úplně vzadu, stejně jako SOP (svislé ocasní plochy ovládající vodorovný směr letu). Za první světové války vznikly slavné stroje jako Albatros D-III a různé Fokkery na straně Německa a typy jako Nieuport 17, Spad XIII, SE-5 či Sopwith Camel na straně spojenců.
Za první světové války se také stíhačky začaly organizovat do sekcí/párů, poté do větších uskupení a nakonec až letek a squadron.
[editovat] 2. světová válka
Druhá světová válka přinesla jen pár dílčích, ale o to významějších změn: mnohem silnější motory umožnily existenci rychlých jednoplošníků, které byly ale stále konvenční konstrukce (až na pár výjimek jako P-38 Lightning či Twin Mustang z konce války). Hlavním úkolem stíhačky se stalo vybojování vzdušné nadvlády, do čehož patří:
- sestřelování nepřátelských bombardérů a doprovodných stíhaček
- zajištění neomezených aktivit vlastních bombardérů a letounů v nepřátelském ale i vlastním prostoru
Vzdušná nadvláda se postupně stala jedním z nejdůležitějších cílů válečné strany v každé válce, protože země, která má převahu ve vzduchu, může útočit na nepřátelské pozemní jednotky, zázemí a průmysl a tím nepříteli znemožnit úspěšné vedení i pozemní války.
[editovat] Studená válka
Za studené války se hlavní důraz přenesl na přepadové a záchytné stíhačky, vybavené řízenými protivzdušnými střelami, z nichž některé (Falcon) byly s nukleární hlavicí. Spojené státy americké dokonce v nadšení z protivzdušných řízených střel neodolaly pokušení přepnout do tzv. all-missile-armanent, tzn. že letoun byl vybaven jen raketami a žádnou organickou hlavňovou výzbrojí. Toto řešení se však ve Vietnamské válce ukázalo jako nepraktické a proto byla hlavňová výzbroj dodatečně přidána. Za studené války se vývoj ubíral spirálovitě, reakcemi na letouny protivníka s cílem vyvinout letoun nepřátelský letoun převyšující:
- MiG-23 a MiG-25 vznikly jako reakce na americký F-4 Phantom II
- F-15 vznikla jako reakce na MiG-25, F-16 jako reakce na MiG-21
- MiG-29 a Su-27 vznikly jako reakce na F-15
- F-22A vznikl jako reakce na Su-27 a MiG-29
- Su-47 vznikl jako reakce na F-22
[editovat] 90. léta - dnešek
Po skončení studené války vzniklo jen několik strojů, z nichž většina byla jen dokončením vývoje letadel započatých v době studené války - F-15E, F-22, Su-37 a Su-47, Dassault Rafale a Eurofighter Typhoon. F-22 a Su-47 jsou letouny 5. generace, F-15E a podobné modernizace se označují jako letouny 4,5 generace, Eurofighter Typhoon a Rafale se řadí mezi 4,5. generaci ale po modernizaci budou pravděpodobně řazeny do 5. generace.
Jedinými novými letouny s jejichž vývojem se začalo po konci studené války jsou F/A-18E/F Super Hornet a F-35 Lightning II, které se vyznačují kompromisem mezi výkonem a cenou/provozními náklady.
Letouny 5. generace (F-22, F-35, Su-47 a budoucí PAK-FA/Su-55) se vyznačují prostředky pro snížení zachytitelnosti radarem (stealth technologie - v případě amerických strojů facetováním, v případě ruských plasmovou vrstvou) a sníženou viditelností v optickém spektru (potah měnící barvu podle pozadí).
[editovat] Dělení stíhaček
V průběhu 2. světové války a těsně po ní se stíhačky začaly dělit na:
- doprovodné - doprovází a ochraňují bombardéry; např. P-51 Mustang
- noční - jsou vybaveny radarem a působí v noci, většinou dvoumotorové; zástupci jsou např. Bristol Beaufighter nebo Messerschmitt Bf 110.
- záchytné - tato kategorie vznikla až po 2. světové válce a zástupci této kategorie mají za úkol letět vstříct nepřátelským bombardérům a sestřelit je dříve, než svrhnou svůj náklad. Záchytné stíhačky se staly zvlášť důležitými díky existenci jaderné pumy a příkladem těchto stíhaček je např. americký F-102 Delta Dagger či BAe Lightning, za SSSR pak Su-15 či MiG-21.
- Přepadové - velkou rychlostí vletí do nepřátelského vzdušného prostoru, sestřelí významné cíle a vyčistí cestu pro vlastní bombardéry. Vyznačují se vysokou rychlostí.
- stíhací bombardéry jsou stíhačky schopné jak útoků na pozemní cíle, tak boje s nepřátelskými stíhači; zástupci této kategorie jsou např. Hawker Typhoon nebo moderní F/A-18E/F Super Hornet či Suchoj Su-30.
- Stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády jsou nejlepším, co je daná země schopna vytvořit a většinou mají velmi omezenou nebo žádnou schopnost útoku na pozemní cíle. Příklady: F-4 Phantom II, F-15 Eagle, F-22 Raptor, MiG-29 Fulcrum, Su-27 Flanker a Su-47 Berkut.
Je zajímavé, že ač byly všechny tyto stíhačky stavěny jako záchytné či pro vybojování vzdušné nadvlády (tyto úkoly se značeně prolínají), z většiny z nich se staly i dobré stíhací bombardéry či dokonce vysloveně útočná letadla (F-4G, F-15E, Su-30 Flanker).
Záchytné a přepadové stíhačky jako kategorie vymizely s koncem studené války.
[editovat] Seznam nejrozšířenějších stíhaček
[editovat] 2. Světová válka
- Messerschmitt Bf 109
- Messerschmitt Bf 110
- Messerschmitt Me 262 Schwalbe
- Focke-Wulf Fw 190 / Focke-Wulf Ta 152
- Hawker Hurricane
- Hawker Typhoon
- Hawker Tempest
- Supermarine Spitfire
- Bristol Beaufighter
- Gloster Gladiator
- Gloster Meteor
- F4U Corsair
- Grumman F6F Hellcat
- P-38 Lightning
- Bell P-39 Airacobra
- Curtiss P-40 Warhawk
- P-47 Thunderbolt
- P-51 Mustang
[editovat] Studená válka
Firmy prošly mnoha fúzemi, názvy udávány pod původními výrobci
- Meteor - Gloster
- Hunter - Hawker
- Tornado ADV - Panavia GmBh
- J32 Lansen - Saab
- J35 Draken - Saab
- J37 Viggen - Saab
- JAS-39 Gripen - Saab
- P-80 Shooting Star - Lockheed
- F-84 Thunderbolt - Republic
- F-86 Sabre - North American
- F-2H Banshee - McDonnel
- F-4 Phantom II / F-110 - McDonnel Douglas
- F-5 Freedom Fighter - Northop
- F-8 Crusader - Vought
- F-14 Tomcat - Grumman
- F-15 Eagle - McDonnel Douglas
- F-16 Fighting Falcon - General Dynamics
- F/A-18 Hornet - Northop/McDonnel Douglas
- F-100 Super Sabre - North American
- F-102 Delta Dagger / F-106 Delta Dart - Convair
- F-104 Starfighter - Lockheed
- F-105 Thunderchief - Republic
- MiG-15 Fagot - OKB MiG
- MiG-17 Fresco - OKB MiG
- MiG-19 Farmer - OKB MiG
- MiG-21 Fishbed - OKB MiG
- MiG-23 Flogger / MiG-27 - OKB MiG
- MiG-25 Foxbat - OKB MiG
- MiG-29 Fulcrum - OKB MiG
- MiG-31 Foxhound - OKB MiG
- Su-9 Fishpot - OKB Suchoj
- Suchoj Su-15 Flagon - OKB Suchoj
- Su-27 Flanker - OKB Suchoj
[editovat] Stíhačky po r. 1990
- Typhoon Eurofighter GmBh
- F-15E Strike Eagle - Boeing
- F/A-18E/F Super Hornet - Boeing
- F-22 Raptor - Boeing/Lockheed Martin
- F-35 Lightning II - Lockheed Martin/BAe
- MiG-29K - OKB MiG
- Su-37 Super Flanker - OKB Suchoj
- Su-47 Firkin / S-37 Berkut - OKB Suchoj
