Otrokářství
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Otrokářství je označení systému, ve kterém se využívá práce nesvobodných lidí (otroků), kteří jsou po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem zbaveným osobní svobody. V širším slova smyslu se hovoří o otroctví i v případech, kdy je jedna osoba na druhé natolik závislá, že je nucena pro ni proti své vůli pracovat a je tím zbavena osobní svobody, byť se teoreticky jedná o stav protiprávní nebo právem přímo nedefinovaný.
V minulosti bylo otrokářství legální a využívané ve většině zemí světa, starověký Řím na něm byl existenčně závislý a velkou roli hrálo ještě při produkci americké bavlny v 19. století (práce otroků značně zlevňovala její produkci a zvýhodňovala ji tak na evropských trzích). Dnes je prakticky ve všech zemích světa (včetně České republiky) zakázané a zakazuje je a stíhá i mezinárodní právo (viz Úmluva o otroctví z r. 1926, Úmluva o ochraně lidských práv a svobod z r. 1950).
Navzdory zákazům je možné se setkat s otroctvím i dnes. I v civilizovaném světě se objevují různé nezákonné případy naplňující širší definici otroctví. Ve faktickém otroctví jsou často drženy ženy, které se staly obětí obchodu s bílým masem a jsou nuceny k prostituci (prakticky všude po světě, včetně ČR), ve Španělsku byla v roce 2005 zatčena skupina lidí, která organizovala otrockou práci mentálně postižených v zemědělství. S otroctvím se však lze setkat i na státní úrovni, Čínská lidová republika například získává nezanedbatelné prostředky prostřednictvím otrocké práce politických a jiných vězňů. Obrovského rozsahu dosáhl systém pracovních táborů v SSSR, tzv. gulagů, během Stalinovy vlády, kde produkovaly otrockou práci milióny lidí.
Obsah |
[editovat] Otroctví na našem území
V 2. polovině 10. století byla Praha jedním z velkých center obchodu s otroky, existují ovšem i doklady, že otroctví existovalo i v rámci Velkomoravské říše (nálezy okovů, arabské zprávy o trhu Moravanů). Po obsazení Karpatské kotliny Maďary na počátku 10. století došlo k přesunu mezinárodní obchodní cesty, která spojovala Cordóbský chalífát s Kyjevem a dále s chazarskými trhy na Volze, na sever - vedla tak nyní přes Prahu a Krakov. Pražský trh se tak dostal do velmi výhodného postavení a Boleslav I. tuto situaci využil ještě dále k východní expanzi podél této obchodní cesty, což mu zajistilo zvýšenou kontrolu nad proudícím zbožím a zároveň umožnilo získat otroky k vlastnímu prodeji. Spor o otroctví byl jeden z hlavních rozporů mezi sv. Vojtěchem a Boleslavem II. Vojtěch požadoval zákaz prodeje křesťanských otroků jinověrcům, což se u panovníka a elitních vrstev nesetkalo s pochopením (obchod s otroky, jeho zdanění a vybírání mýta od obchodníků s otroky na hlavních obchodních trasách) bylo hlavním zdrojem jejich příjmů.
Existence otroctví, byť ne jako hybné síly ekonomiky raně středověkého státu, je doložena v písemných pramenech až do 12. století.
Dnes se v České republice vyskytují určité formy sexuálního otroctví, která je opakovaně kritizována mezinárodními nevládními organizacemi za laxní přístup k boji proti obchodu s lidmi a souvisejícim sexuálním otroctvím, které je rozšířeno hlavně v rakouském a německém pohraničí. České trestní právo otroctví hodnotí jako trestný čin zbavení osobní svobody.
[editovat] Historické podoby otrokářství
[editovat] Otroctví ve starověku
Otroctví bylo ve starověku velmi rozšířené, zmiňováno bylo již v nejstarších literárních památkách jako je Chammurapiho zákoník.
[editovat] Otroctví v Římské říši
Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postavení otroka římské právo definovalo zásadou servus nullum caput habet (otrok nemá žádnou hlavu, nemá právní schopnosti) ze které však v různých konkrétních případech slevováno. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otkoků, kteří se otroky stávali jako potomci otroků, váleční zajatci či z jiného důvodu (zotročení pro nevděk, zotročení pro dluhy, podvodný prodej svobodného občana do otroctví, kterého se prodávaný dobrovoně účastnil atd.). Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezdůvodně zotročen, tak k takovým prošení práva v určitých fázích dějin Římské říše často docházelo.
Z otroctví mohl být člověk propuštěn, ve výjimečných případech dokonce pojil zákon propuštění z otroctví s vykonáním nějakého skutku či dlouhodobější jednání (např. záchrana života císaři či pracování určitý počet let v nějakém povolání). Počátkem císařství bylo propouštění otroků natolik rozšířené, že byly vydány zákony (Lex fufia caninia a Lex aelia sentia), které propouštění omezovaly. Ve poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónů a otroků a pod vlivem křesťanství i k změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářký systém plynule do systému feudálního.
[editovat] Otroctví ve starověkém Izraeli
Otroctví ve starověkém Izraeli se odlišovalo od institutu otroctví v jiných starověkých společnostech. Tato skutečnost vyplývala z toho, že náboženství starého Izraele vytvořilo také na svou dobu ojedinělé etické učení a právní systém, v nichž byly silné důrazy na sociální cítění.
V židovském právu zůstával otrok lidskou bytostí a byl subjektem práva, tj. byl nositelem práv. Mojžíšův zákon chránil otroka proti svévolnému mrzačení a stíhal jeho usmrcení otrokovým pánem. Otrokův život byl chráněn jako život kteréhokoli jiného člověka. Deuteronomium (23,15-16) dokonce zaručuje uprchlým otrokům azyl a zakazuje jejich vydání jejich pánům. Toto ustanovení ostře kontrastuje s tím, co je známo z jakéhokoli starověkého právního systému a zejména z práva římského. Ve prospěch izraelských otroků existovala ustanovení o sobotním odpočinku (Ex 20,10), ustanovení o účasti na slavení pesachu (Ex 12,44), svátků týdnů (Dt 16,11), ustanovení časově omezující otroctví otroků izraelského původu (Ex 21,2; Dt 15,12) a chránící zájmy otrokyň prodaných za družky svých pánů (Ex 21,7-11).
[editovat] Otroctví v Evropě
[editovat] Otroctví v Africe
Atlantický obchod s otroky začal v roce 1441, když portugalský kapitán Antam Gonçalvez na západním pobřeží Sahary získal dva černé otroky, muže a ženu, a dodal je Jindřichu Mořeplavci, za což byl povýšen do rytířského stavu. O čtyři roky později Portugalci postavili pevnost na ostrově Arguin při pobřeží dnešní Mauretánie.
Obchod s otroky vzkvétal od poloviny 14. století, především v návaznosti na pěstování cukrové třtiny, které se postupně rozšiřovalo v oblasti Středomoří (Evropané se z ní naučili vyrábět cukr od Arabů v průběhu Křížových výprav). Kromě zisku otroků ovšem Portugalci chtěli získat i přístup na trh se zlatem. V roce 1415 nedokázali udržet marockou Ceutu, což mělo na jejich podíl v obchodě s touto komoditou nemalý vliv. Arguin tak měl sloužit jako obchodní místo pro karavany se zlatem mířící jinak do Maroka.
Otrokářství bylo ovšem běžné i v samotných afrických společnostech, které v řídce osídlených oblastech trpěly nedostatkem pracovní síly. Portugalci tak od počátku získali řadu obchodních partnerů, kteří byli do obchodu s otroky zapojení již dříve – například Maurové či království Wolofů (tamní král neváhal Maurům a později i Portugalcům prodat i své poddané výměnou za koně a jiné zboží. Za devět až čtrnáct otroků získal král jednoho koně, pomocí nichž pořádal razie na další otroky a žil tak z obchodu s nimi). Řada kmenů ovšem se do tohoto obchodu odmítala zapojit (do konce 17. století se mu vyhýbal lid Jola, nikdy se jej nezúčastnil lid Baga (dnešní Guinea) či Kru (dnešní Libérie)). Navíc příslušníci těchto kmenů kladli v otroctví velký odpor a snažili se zabít své pány či sami sebe, což nakonec Evropany zcela odradilo od jejich zotročování.
V roce 1482 Portugalci založili pevnost Elmínu na Zlatém pobřeží, čímž obešli transsaharský obchod a získali přístup přímo ke zdroji zlata. V roce 1506 již tvořily příjmy z obchodu se zlatem čtvrtinu příjmů portugalské koruny a teprve po roce 1700 jej ve výnosnosti vystřídali otroci. Od Akanů na Zlatém pobřeží bylo zlato kupováno za otroky dovážené z jiných částí Afriky. Koně v místních podmínkách totiž neměli dlouhou životnost a dřívější dodávky palných zbraní zakázal papež v obavě, že by se mohly dostat do rukou muslimů. Otroky sem Portugalci dováželi především z Beninu, který mohl po územních expanzích prodávat zajatce. Ve strachu ze ztráty pracovní síly ovšem místní vládce v roce 1516 vývoz otroků zakázal. Portugalci tak Akanům dodávali otroky z delty Nigeru a Iby žijící dále na východ.
V roce 1500 začali Portugalci na ostrově Svatý Tomáš pěstovat cukrovou třtinu. Pracovní sílu získávali v nedalekém Kongu. Konžský král Afonso Mbemba Nzinga nastoupil na trůn v roce 1506. Od Portugalců přijal písmo, některé technologie a pravidlně s nimi obchodoval; byl křesťanem stejně jako jeho otec. Pro značný úpadek a vylidnění, které byly spojeny s obchodem s otroky – obyvatelé Konga se zotročovali navzájem v touze po portugalském zboží, v roce 1526 Portugalci z Konga odváželi dva až tři tisíce otroků ročně – Afonso ovšem obchod omezil. Přesto se toto království nadále rozmohlo a přetrvalo až do poloviny 17. století. Portugalci následně založili významné středisko obchodu s otroky v Luandě (roku 1576). Otroky odtud vozili do Portugalska, na Madeiru, Svatý Tomáš a od roku 1532 též do Ameriky, jejíž domorodé obyvatelstvo bylo decimováno epidemiemi evropského původu. Od roku 1540 se cukrová třtina pěstovala i v Brazílii. Zejména kvůli své vyšší imunitě se afričtí otroci v Americe osvědčili a na konci 16. století tam již mířilo 80% afrického vývozu otroků.
Výsadní pozici Portugalců zničili Nizozemci, kteří se nejprve zmocnili severní Brazílie (roku 1630), Elmíny (1637) a přechodně i Luandy (1641). Za velice nízké ceny pak otroky vyváželi hlavně do střední Ameriky. Jejich pozice posléze převzali Britové a Francouzi prostřednictvím společností se zvláštními privilegii (např. Royal African Company v roce 1672), které v 18. století vystřídali soukromí obchodníci s otroky - jejich společnosti sídlili hlavně v Liverpoolu a Nantes. Například na někdejší francouzskou kolonii Haiti byl dovezen necelý milion Afričanů (ti zde v roce 1791 uskutečnili úspěšnou vzpouru).
Otrokářství mělo jednoznačně záporné dopady na růst počtu obyvatel v některých částech Afriky, například v Angole. V jiných částech Afriky jsou však reálné dopady přítomnosti Evropanů sporné. Je nutno vzít v potaz, že ve stejné době Evropané do Afriky zavlekli některé nemoci, jichž byla území na jih od Sahary dříve ušetřena pro svou izolaci, na druhou stranu sem Evropané přinesli vysokokalorické plodiny z Ameriky – manihot(kasava) a kukuřice. Demografické dopady těchto změn byly jistě také významné.
| Období | Počet přepravených otroků |
| 1450-1600 | 367 000 |
| 1601-1700 | 1 868 000 |
| 1701-1800 | 6 133 000 |
| 1801-1900 | 3 330 000 |
[editovat] Otroctví v Severní Americe
|
MOŽNÉ PORUŠENÍ AUTORSKÝCH PRÁV |
|
©
Část obsahu této stránky, přístupná nyní pouze v její historii, byla odstraněna kvůli podezření z porušení autorských práv, neboť se nápadně podobá textu z: Tato stránka je proto nyní zapsána na Wikipedie:Porušení práv. Odstraněný text bez vysvětlení neobnovujte. Pokud jste materiál vložil(a) do Wikipedie oprávněně a za podmínek naší licence, uveďte to prosím na diskusní stránce k tomuto článku. Pokud se nepodaří původ textu ověřit, bude po týdnu posouzeno jeho odstranění. |
[editovat] Otroctví v Jižní Americe
[editovat] Otroctví v arabském světě
[editovat] Otroctví v Osmanské říši
[editovat] Sexuální otroctví
[editovat] Otroctví a náboženství
[editovat] Zrušení otroctví v datech
V těchto zemích bylo otroctví zrušeno v následujícím roce:
- Švédsko: 1335 (ale až roku 1847 v kolonii of St. Barthélemy)
- Portugalsko: 1761
- Anglie a Wales: 1772 jako důsledek Somersettova případu
- Skotsko: 1776 jako důsledek Wedderburneského případu
- Haiti: 1791, na základě povstání asi půl miliónu otroků
- Kanada: 1793, zákonem proti otroctví (Act Against Slavery)
- Francie (poprvé): 1794-1802, týkalo se všech kolonií
- Argentina: 1813
- Velká Kolumbie (Ekvádor, Kolumbie, Panama, Venezuela): 1821, na základě postupného plánu osvobození (Kolumbie v r. 1852, Venezuela v r. 1854)
- Chile: 1823
- Mexiko: 1829
- Britské impérium: 1833, týkalo se všech kolonií (s účinností od [[1. srpen|1. srpna 1834; ve Východní Indii od 1. sprna 1838)
- Mauricius: 1. únor]a 1835, pod britskou nadvládoou. Tento den je státním svátkem.
- Dánsko: 1848, týkalo se všech kolonií
- Francie (podruhé): 1848, týkalo se všech kolonií
- Peru: 1851
- Nizozemí: 1863, týkalo se všech kolonií
- Spojené státy americké: 1865, po občanské válce (v některých státech již před rokem 1865)
- Puerto Rico 1873 a Kuba: 1880 (oba státy v té době byly kolonie Španělska)
- Brazílie: 1888
- Korea: 1894 (dědičné otroctví skončilo v roce 1886)
- Zanzibar: 1897 (obchod s otroky zakázán v roce 1873)
- Čína: 1910
- Myanmar: 1929
- Etiopie: 1936, nařízením italských okupačních sil. Po znovuzískání nezávislosti v roce 1942 císař Haile Selassie otroctví neobnovil.
- Tibet: 1959, nařízením Čínské lidové republiky
- Saudská Arábie: 1962
- Mauritánie: červenec 1980 (předtím formálně zrušeno francouzskými orgány v roce 1905, poté mlčky (nepřímo) v nové ústavě z roku 1961 a výslovně v říjnu téhož roku, kdy země vstoupila do OSN), ve skutečnosti otroctví stále existuje
[editovat] Literatura
- Graus, František. Dějiny venkovského lidu od 10. století do první poloviny 13. století. Praha 1953, s. 173-187.
- Třeštík, Dušan. „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: Přemyslovský stát kolem roku 1000 (ed. Luboš Polanský, Jiří Sláma, Dušan Třeštík). Praha 2000, s. 49-70.
